Jsme rádi, že víme co si do toho dáváme...


Jsme rádi, že víme co si do toho dáváme...

Z pošty našich zákazníků:

Aspoň víme, co si do toho dáváme...

Na své dětství vzpomínám jako na léta štěstí, naplněná vzájemnou tolerancí rodičů a prozářená maminčiným optimismem. Výjimku každoročně představovalo pouze období od konce února do „zmrzlých“, kdy domácnost na několik měsíců upadla do pološera a změnila se ve všudypřítomné pařeniště. 
 
Na parapety všech oken - včetně koupelny a na toalety - totiž tatínek, vášnivý zahrádkář, rozestavěl kelímky od jogurtu. Naplnil je zeminou a zasel do ní semínka různých druhů zeleniny. Na skleněné tabule oken pak do výše asi třiceti centimetrů pečlivě připevnil pruhy alobalu, aby pučící sazeničky chránily před přímým slunečním svitem a vytvářely blahodárné mikroklima. A co hůř, v obavě z průvanu odmítal větrat. Číhávala jsem, až bude čistý vzduch, a nepatrně pootevřela okno. Vzápětí se odkudsi z nitra bytu vynořil tatínek a mlčky, leč energicky je zase zavřel. Občas opatrně přenesl kelímky na bílý ubrus na jídelním stole a pomocí pinzety, kávové lžičky a vařečky se jal rostlinky přesazovat.  
 
Když se konečně v polovině května přestěhovala zelinářská sekce do skleníku a na záhony na chalupě, dost se mi ulevilo. Rodiče byli naštěstí realisté. V mé zahrádkářské geny měli tak malou důvěru, že si netroufli mě pověřit ani péčí o pravidelnou zálivku.  Díky své specifické pozici jsem se tak mohla plně oddat neproduktivním aktivitám adolescentky.  Před důsledky, jež přinášela odpovědná a kvalifikovaná péče rodičů o vypiplanou vegetaci, jsem přesto neunikla. „Aspoň víme, co si do toho dáváme,“ argumentovala maminka, když snažila překonat můj odpor ke konzumaci podomácku vyrobených produktů z opulentní úrody. 
 
Od té doby jsem ve vztahu ke zdraví prospěšným potravinám prošla řadou názorových zvratů.  Když se dnes zakousnu do lákavě vyhlížejícího importovaného jablka z hypermarketu a zacítím hnilobu kolem jádřince, v podvědomí zaslechnu maminčina slova.