Plastia na Rozkvetlém Štiříně


Plastia na Rozkvetlém Štiříně

rozhovor s Václavem Větvičkou

 

Kdyby v minulosti předcházela stavbám tak dlouhá a komplikovaná povolovací řízení jako dnes, nejedna naše historická památka by se nikdy nepostavila. „Podobný osud by potkal i snahy o vytvoření české komponované krajiny,“ tvrdí Václav Větvička, současný vedoucí správy zámeckého parku ve Štiříně.  
 
Jaké máte na mysli?
 
Příkladů existuje mnoho. Člověk přetváří krajinu od doby, kdy se začal živit zemědělstvím, ale nešlo jen o zásahy negativní. Již králové Přemysl Otakar I. a II. se rozhodli využít močálovitou krajinu k budování rybníků a hrází. První zmínka o takovém počinu pochází již z roku 1221. Ale podobnými projekty jsou asi nejznámější Pernštejnové na Pardubicku a zejména Rožmberkové na Třeboňsku. To vzniklo zcela pragmaticky jako účelová, hospodářský užitek přinášející krajina. Díla rybníkářů - Ruthardova, Štěpánka Netolického a Jakuba Krčína z Jelčan - změnila nehostinnou lokalitu v obdivovaný region a chráněnou krajinnou oblast. O příjemný charakter zdejší krajiny se však zasloužily i mnohé další šlechtické rody, například v období baroka na severu Jičínska Valdštejnové, na jihu téhož kraje Šlikové a na jihomoravském Lednicku Lichtenštejnové. 
 
A co v období transformace společnosti ze zemědělské na průmyslovou?
 
Ráz naší krajiny se změnil zejména v 19. století v souvislosti s velkoplošným pěstováním řepy cukrovky. Ale ani tehdy nelze některým z rodů, vlastnících rozsáhlé pozemky, upřít cit pro krajinné souvislosti. Třeba známé dynastii Ringhofferů, výrobců pivovarských zařízení (od r. 1830), ale především výrobců kolejových vozidel a později i automobilů. Na svém panství nedaleko Prahy například nechali před 130 lety vysadit aleje, které dodnes lemují nejen cestu mezi jejich zámkem v Kamenici a rodinnou hrobkou, ale i spojnice mezi zdejšími obcemi. Zajímavé krajinné úpravy jsou k vidění také v okolí Zelené hory na Žďársku nad Sázavou, jež proběhly v souvislosti s výstavbou poutního kostela sv. Jana Nepomuckého od J. B. Santiniho. V období baroka bylo návrší odlesněno, aby byla stavba jako dominanta kraje vidět ze všech stran. V ateistickém dvacátém století neměl být tento církevní symbol tolik na očích, a proto byla přírodě ponechána volná ruka. V posledních letech bylo návrší opět odlesněno, pouze bylo vysazeno stromořadí kolem hlavní přístupové cesty. Těmito lineárními krajinnými prvky je typická třeba právě Vysočina. 
 
Češi spíš obdivují přírodu, než skutky svých spoluobčanů
 
Ale vraťme se k Ringhofferům. Proč se o známém podnikatelském rodu v minulém režimu decentně mlčelo?
 
I když se významně zasloužili o rozvoj průmyslu v českých zemích monarchie i později za první republiky a za války, za protektorátu zachránili mnoho lidí před koncentráky a totálním nasazením, byli Němci. Proto jejich majetek v roce 1945 podle Benešových dekretů propadl státu.
 
Do jejich vlastnictví patřil i zámek Štiřín?
 
Ano, období 1870 až 1945 považujeme za zlatou éru Štiřína. Ringhofferové, původně řemeslníci odkudsi z jižního Německa a rakousko - maďarského pomezí, se v druhé polovině 18. století usadili v Čechách. Ve dvacátých letech 19. století zakoupili v Kamenici (nyní okres Praha - východ) mlýn s hamrem a přestavěli ho na malou dílnu na výrobu zařízení pro potravinářský průmysl, zejména kotlů. Ringhofferům nechyběl podnikatelský duch a strategické myšlení. Pozorně sledovali rychlý rozvoj nových průmyslových odvětví a přizpůsobili mu výrobní program svých firem. Po roce 1830 se pustili do výroby strojů pro pivovary, cukrovary a lihovary.  
 
S koncem první poloviny století přichází ke slovu železniční doprava. Šikovní Ringhofferové se okamžitě chytili jedinečné příležitosti v rodícím se odvětví průmyslu. V roce 1852 si na Smíchově pořídili rozsáhlé pozemky a František Ringhoffer II., kterému učarovala převratná novinka - železná dráha, tu postavil na tehdejší dobu přímo strojírenský gigant, továrnu na výrobu vagonů. Nedlouho poté obdržel císařskou zakázku na tři salonní vozy pro rakouskou císařovnu Alžbětu. Za zásluhy o rozvoj rakousko - uherského průmyslu a obchodu mu pak císař udělil Řád železné koruny. Řád jeho nositeli umožňoval požádat panovníka o povýšení do nižšího šlechtického stavu.
 
Prostřednictvím tří synů - Františka III., Emanuela a Viktora - se rodina barona Františka Ringhoffera II. spříznila sňatky s Kleinovými, rodinou identického založení, působící na Moravě. Nová dynastie pak obsáhla celé Rakousko - Uhersko. Kromě lokomotiv ovládla výrobu kolejových vozidel, osobních i nákladních vagonů a stavbu železničních tratí. Svá odbytiště měli Ringhofferové také v Německu, Rusku, Finsku a Rumunsku. Již jako zámožná rodina zakoupili v blízkosti Prahy zámky a panství v Kamenici, Lojovicích a ve Štiříně. 
 
Prý se o svůj majetek a pracovníky příkladně starali?
Měli úžasný vztah k lidem a nikdy nezapomněli na to, že vzešli z velmi skromných poměrů. Traduje se, že při projížďce po svém panství seskočil František Ringhoffer s koně, aby pozdravil lidi, kteří pracovali na poli se slovy: „Já vás musí pozdravit jako první, protože vy tu vytváříte hodnoty, já je pouze zobchoduji.“
 
To zní skoro jako propaganda.
 
Přesto je to pravda. Již v devatenáctém století měli jejich zaměstnanci podnikového lékaře, dostupné zdravotní a sociální zajištění, možnosti ubytování, jejich manželky se mohly vzdělávat a účelně trávit volný čas. Velmi mnoho udělala rodina pro krajinu a obyvatele svého panství. Nechala vybudovat silnice a cesty, zřídit vlečku do popovického pivovaru a zanechala po sobě pozitivní stopu zejména na štiřínském zámku a v přilehlém parku. V této souvislosti připomeňme zejména Františka Ringhoffera IV., mimo jiné propagátora golfu v Čechách, zřizovatele zdejšího golfového hřiště a prvního prezidenta Golfového svazu Republiky československé. V pětačtyřicátém zlatá éra Štiřína končí: zámek byl vydrancován, inventář rozkraden a zůstaly jen holé zdi.
 
Po válce tu asi dva a půl roku působil teolog a humanista Přemysl Pitter. „Vyzobal“ stovky českých, židovských a německých sirotků, jež přežili válku, a vychovával je ke vzájemnosti a toleranci. Po osmačtyřicátém se podobné aktivity „nenosily“ a Pitter emigroval do Švýcarska. Nastalo socialistické interregnum.
 
Po roce 1999 se veřejnost o Štiřínu dovídala zejména v souvislosti s kauzou Štiřín, v níž měl hlavní slovo tehdejší ministerský generální sekretář Srba. Ředitel zámku Václav Hrubý tu ale působil již dávno před ní. Kdy to bylo?
 
Příchod někdejšího restaurátora a vedoucího party údržbářů na zámek považuji za velmi významné datum. Začátkem osmdesátých let začal zámku a jeho okolí vracet ringhofferovský vzhled a duch. Zajišťoval finanční prostředky, vytvořil tým odborných poradců a se spolupracovníky objekt i štiřínský park zrekonstruoval ve volném čase a bez nároku na mzdu. Nechal mj. vyrobit kopie historických lustrů, zhotovit repliky obrazů barokních mistrů, opravit barokní kapli a přeměnit ji v hudební síň.  Práce, vykonané dobrovolně v parku, byly po roce 1985 vyčísleny na částku 200 milionů korun. V posledních dvaceti letech tu vznikl a je hojně navštěvován reprezentativní hotelový komplex. Za ministrů zahraničí Zielence, Svobody a Kohouta byl využíván k pořádání oficiálních akcí.
 
A co za ministra Schwarzenberga? 
 
Ten k této památce nemá zrovna vřelý vztah. V posledních letech čas od času uvažuje o privatizaci zámku, a tak se permanentně nacházíme na pokraji nejistoty a zániku.
Jak jste se ocitl na Štiříně? 
Za svého působení v Akademii věd a jako ředitel Botanické zahrady mě pozval do týmu svých poradců ředitel Hrubý. V něm působil také ing. Karel Hieke z Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví a můj kolega z Průhonic, ing. Ivan Staňa, kdysi pracovník krajského střediska památkové péče a ochrany přírody a dnes šéf Průhonického parku a další odborníci.
 
Víkend s živým Větvičkou
 
Kdy se zrodil nápad založit tradici Rozkvetlého Štiřína?
 
Po roce 2003, po návratu Václava Hrubého do funkce ředitele a po dokončení hlavních etap rehabilitace zámku a přilehlých budov.  Předtím v Průhonicích končili s výzkumným úkolem šlechtění dřevin a zbyla jim matečnice rododendronů. Karel Hieke je nabídl Václavu Hrubému, a protože náš ředitel není troškař, vysadil ve štiřínském parku všech takto získaných 1270 keřů. Vznikla ojedinělá dendrologická sbírka, jež v současné době čítá 130 druhů a odrůd rododendronů (1300 kusů), která sem posléze přilákala na sympozium řadu pěstitelů rododendronů. V první dekádě 21. století byla založena tradice Rozkvetlého Štiřína. Podle doby nakvétání rododendronů, nejčastěji třetí květnovou neděli, je zdejší park i zámek slavnostně otevřen veřejnosti. Při této příležitosti se konají tematické prodejní výstavy květin, řemesel a odborné i zájmové literatury. Třeba letos mohli návštěvníci zhlédnout výrobu drátkovaných šperků, zahradní a ozdobnou keramiku, sklářské výrobky ze sklářské školy ve Světlé nad Sázavou, a prohlédnout si a zakoupit kvalitní sortiment jednoho z našich předních výrobců potřeb pro dům a zahradu firmy Plastia. V rámci akce proběhly přednášky a vyprávění známých osobností - letos mimo jiné Ondřeje Neffa o Thajsku a Ljuby Krbové o indickém tanečním umění. Rozkvetlý Štiřín doprovodila i výstava velkoformátových fotografií z Islandu ing. Viléma Žáka.
 
Hlavní součástí „Rozkvetlého Štiřína“ jsou prohlídky parku. Zájemce provázím doslova strom od stromu a exkurzi doplňuji odborným výkladem. V roce 2012 se Rozkvetlého Štiřína a tím i prohlídek parku zúčastnilo 860 registrovaných návštěvníků.  V parku dnes roste 66 druhů a odrůd jehličnatých a 195 druhů a odrůd listnatých dřevin. Zájemci tu mohou zhlédnout dva různé styly barokních, tzv. pravidelných úprav zahrad, a také dva typy přírodně - krajinářských zahrad, inspirovaných původní anglickou krajinou.
 
Václav Větvička (* 1938 Praha)
 
Český botanik a popularizátor vědy. V letech 1963 až 1992 pracoval v Botanickém ústavu tehdejší ČSAV v Průhonicích, od roku 1990 do roku 1992 byl vedoucím Průhonického parku, 1992 - 2007 ředitelem Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Od podzimu 2007 je vedoucím zámeckého parku ve Štiříně.
 
Vystupuje několikrát do roka v ranním bloku ČRo 2 Dobré jitro a poměrně často v hodinovém pořadu Vstupte na stanici Českého rozhlasu Leonardo. Záznamy Dobrého jitra s Václavem Větvičkou vyšly knižně pod názvy Moje květinová dobrá jitra (2003) a Moje vzpomínková dobrá jitra (2004), Moje růžová dobrá jitra (2006) a Poutník okouzlený rodnou zemí (2010).  Radioservis vydal i dvě CD s autentickým čtením dobrojitřních vyprávění. S fotografem Janem Rendekem připravili a v nakladatelství Jan Vašut vydali obrazovou trilogii o českých řekách: Vltava (2007), Berounka, řeka bez pramene (2009) a Sázava, řeka protkaná železnicí (2011).
 
V pořadu České televize Receptář nejen na neděli měl a v současné době má  v televizi Prima v pořadu Receptář prima nápadů botanickou poradnu. 
 
Publikoval desítky odborných a populárně vědeckých prací, za něž mu byla v roce 2004 udělena Medaile Vojtěcha Náprstka za popularizaci vědy. Je autorem či spoluautorem 26 knižních publikací.